PRO POBAVENÍ ZAJÍMAVOSTI

Běžel jsem půlmaraton za blbý kecy

Běžel jsem půlmaraton za blbý kecy

Lidé se k běhání dostanou různě. Někdo chce zhubnout, někdo nabrat kondici, někdo má běhání jako společenskou událost. Velká část populace, ale běhání vůbe nechápe a pak se jim může stát, že poběží třeba za blbé kecy. Článek pro pobavení a na víkend aneb Klánovický půlmaraton jinak.



„To už radši půlmaraton než desítku, líp to zní. „Dal jsem desítku!“ Hmm, no a co? „Dal jsem půlmaraton!“, to zní přece mnohem líp. Něco takového jsem v přítomnosti svého bratra a jeho přítelkyně pronesl jen pár týdnů před termínem Klánovického půlmaratonu, který oba spolupořádají. Byla to čistě hypotetická úvaha, neměl jsem ani trochu v plánu zúčastnit se ani jednoho. Šmarjá, běžet?!

Podrobné informace o běžeckém závodě Klánovický půlmaraton dohledáte v naší termínovce závodů. Přečtěte si reportáž z Klánovického půlmaratonu 2016 a stáhněte si svoje fotky z fotogalerií.

Běhání mě nebaví. Tedy možná by mě bavilo, kdybych to bral jako způsob dopravy, ale kondiční bezcílné pobíhání po lese? Jaký to má smysl? Rád chodím po horách, užívám si výhledů z vrcholků hor. Asi vás napadne, že by mě mohlo bavit i skalní lezení. Nebaví. Vylézt nahoru, abych slanil dolů? A pak lezl na stejnou věž z jiné strany nebo na věž o 10 metrů vedle, z níž je stejný výhled? Ne, to není pro mě. Ale když jsem se před pár lety dozvěděl o treku na Sardinii, kde člověk leze a slaňuje proto, aby mohl jít dál, protože to prostě jinak nejde, tak nebylo, co řešit a cíl byl jasný.

 


 

Do 10. km to vypadalo dobřeDo 10. km to vypadalo dobře

Na startu v dobré náladě :)Na startu v dobré náladě :)

Staré boty v celé své kráseStaré boty v celé své kráse

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...

 


 

Ale zpět do světa běhu, bráchova přítelkyně Klánovický půlmaraton nejenom pořádá, ale i se sama účastní. K mé smůle zvolila doprovodný závod na desetikilometrové trase a mé vyjádření si vzala zlehka osobně. Ženský jsou občas děsně vztahovačný. A tak mě o pár dní později překvapil email od bráchy s předmětem Fwd: Děkujeme za přihlášení na Klánovický 1/2Maraton a informací, že startovné je zaplaceno a přeje mi vše nejlepší k narozeninám. Ty mám až pár týdnů po závodě, plyne z toho tedy lehce filozofická úvaha na téma o vejci a slepici: tím, že jsem dostal tento dar k narozeninám, dojde k tomu, že se těch zmíněných narozenin ani nedožiju, takže bych dar neměl přijmout, takže se jich dožiju, takže dar mohu přijmout, takže se jich nedožiju, takže dar nemůžu přijmout, takže...ksakru, z toho se nevylžu, jedině si pořídit nějaký vymknutý kotník. Zkouším pár zápasů v badmintonu, což je tak jediný sport, kterému se alespoň na amatérské úrovni věnuju, ale neúspěšně, kotník drží.

Je čas zhodnotit situaci. 21 km v časovém limitu 3 hodiny. To není složitý výpočet. Vzpomínám, jak jsem před pár lety na Kavkaze spěchal po jedné horské silnici, kde byly kilometrovníky. S velkým batohem, ve vyšší nadmořské výšce, ve stoupání a v pohorkách jsem přes 45 kilometrů držel průměrnou rychlost velmi svižné chůze přes 6 km/h. Takto to zní celkem pozitivně. Už raději nevzpomínám, že už je to téměř 10 let a taky, že teď bez batohu vážím zhruba stejně, co tehdy s batohem dohromady.

Rekapituluji v hlavě, kdy jsem naposledy běžel dál než 100 metrů na tramvaj. V dubnu 3 + 2 kilometry na duatlonu, který pořádá stejný tým. A zvláště ty dva kilometry po cyklistické části jsou vždy očistec a vlastně těžko říct, jestli se tomu, co tam předvádím, ještě dá říkat běh. Zvažuji zkusit tréninkově zaběhnout si tak pětku, ale nakonec dám přednost odpočinku. Přece do takového výkonu nepůjdu unaven!

Zmiňované adidasky toho mají už dost za sebouZmiňované adidasky toho mají už dost za sebou

 

Nemám rozumné obutí, ale prý tam bude půjčovna. Je rozumné jít takový závod v půjčených botách, které mám prvně na noze? Nemám moc na výběr – když si boty koupím, tak je za ty dva týdny asi stejně nerozchodím. Večer před závodem mi volal brácha, že právě zjistil, že půjčovna letos bohužel nebude. Tak jsem vytáhl své hodně staré adidasky, každou s poctivým žralokem. Vzpomínám si, že jsem v nich chodil na čundry než mi rodiče koupili první pohorky. To bylo v roce 2002.

Start

Po minutě konečně procházím startovní branou a i dál se držím v davu a celkem to jde. Kilometr držím za stabilních 6:10. Na 5. kilometru jsem si vzpomněl na předstartovní plán indiánského běhu, ale zpomalení nepomáhá, mám pocit, že upadnu, tak se po pár krocích raději opět rozbíhám. Desítku dávám za 1:02, což mi přijde super čas a dělám si zálusk na 2:15 v cíli. Dech a nohy jsou na tom zhruba od druhého kilometru stabilně špatně, tedy se zdá, že nemůže být hůř a těch 6:20 – 6:30  minuty na kilometr bych ještě chvíli mohl vydržet.

Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil

O pár set metrů dál byla situace rázem opačná. Nárt na levé noze začal během pár desítek kroků ostře bolet. Nejspíš se začalo projevovat, že boty jsou nesouměrně sešlapané, po letech ne úplně pružné, a zároveň můj styl běhu nebude zcela jistě dokonalý. Těžká traverza mi při každém druhém kroku padá na nohu. Tedy tou traverzou jsem vlastně já sám. Při pokusu o běh úpím bolestí, při chůzi lépe přenáším váhu, tedy je bolest alespoň snesitelná, jenže do cíle je ještě 10 kilometrů. Povolím tkaničku, utáhnu tkaničku, nic nepomáhá a i při rychlé chůzi už je bolest více než nepříjemná.

Zoufalá situace vyžaduje zoufalá řešení. Na lesní stezce sundávám boty a dál běžím jen v ponožkách, chvíli uvažuju, že boty odhodím, ale nakonec si je nesu na rukou, protože netuším, jaký terén mě ještě čeká. Další 4 kilometry bosky celkem zvládám, pak už se bolest ozývá i takto, nohy mi mrznou ve vlhkých ponožkách, navíc je přede mnou štěrkový úsek, což by bylo výrazně nepříjemnější než kořeny a žaludy. Opět se obouvám. Běžet mi levá noha nedovolí, ale do cíle chybí jen 5 kilometrů a do konce časového limitu zhruba hodina a čtvrt. To už dojdu!

Rychlou chůzí se blížím k cíli. Na 19. km je krom plánované občerstvovačky i bistro, polohou uprostřed lesa připomínající cimrmanovskou hospodu Na mýtince. Volím tedy iontový nápoj z produkce pivovaru Holba a s kelímkem v ruce pokračuji k cíli, kterého dosahuji v osobním rekordu 2:36:18. Automatická SMSka mi gratuluje k 210. místu v kategorii a citlivě nezmiňuje, že z 210 účastníků.

Po závodě samotná chůze celkem jde, při pokusu sednutí na židli se mi podlamují nohy a spíše padám, při snaze o stoupnutí si se musím podpírat rukama. A v nártu cítím nepříjemné píchnutí při každém kroku, což vydrží i do dalších dnů. Sportem k trvalé invaliditě! Raději jsem dopajdal na chirurgii, zlomené to naštěstí prý není, tak doufám, že příští víkend výstup na Sněžku zvládnu, hezky pěkně pomalu, turisticky.

Pominu-li však tento problém, tak samotná stehna a lýtka jsou sice namožená, ale srovnám-li to s přechodem nejspíš nejtěžší tatranské značené cesty Orla Perć („pouze“ 12 km za 11 h) na těžko, kde jsme byli cca před měsícem, tak je mi teď mnohem líp.

Foto: Tři pro zdraví a Vojta Lejsek


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku