ZÁVODY

Martin Veselovský: Sáhl jsem si na dno

Martin Veselovský: Sáhl jsem si na dno

Martin Veselovský (41) je známý televizní a rozhlasový moderátor. Původně veslař, který se k běhání dlouhá léta propracovával. Teď si už život bez běhání neumí představit. Jeho běžecký parťák Miroslav Čepický (37) je ředitelem korporátní komunikace operátora Vodafone. Kudy vedla jejich cesta k ultramaratonům, jak se jim dařilo na Beskydské sedmičce a jaké vybavení se jim nejvíce osvědčilo?



„Asi před třemi lety mě Míra vytáhl na nějakou desítku, kde jsem málem vypustil duši. A to mi přišlo trapné, takže jsem začal běhat víc,“ vysvětluje své začátky s dlouhými tratěmi Martin. Po několikaletém běhání pro radost i pro zážitky se společně s Miroslavem pustili do maratonů a ultramaratonů. Miroslav s během znovuzačínal z hecu, nyní si život bez něj nedokáže představit: „Teď se po letech k běhu na dlouhé vzdálenosti vracím a nacházím v něm krásu.“

V roce 2013 oba parťáci nevynechali Horskou výzvu ani Beskydskou sedmičku, na jejíž start se postavili jako tým "Peklo v hlavě". Peklo trvalo přesně 20 a půl hodiny a jejich velký trailový sen došel více než úspěšného naplnění. Ve své kategorii vybojovali 100. místo z 445 týmů nastoupivších na start (celkové pořadí na hobby trase 207/1062).

Po Horské výzvěPo Horské výzvě

Baví vás víc maratony městské, nebo běháte radši v přírodě?

Miroslav: Běhání v přírodě mě baví o dost víc než někde ve městě po silnici. Já jsem vlastně z měst utekl – jsou tam davy lidí, silnice, tvrdý povrch a já hlavně sledoval čas. U běhání v terénu pro mne není čas to rozhodující. Určitou vzdálenost nějak urazím a při tom se kochám. Nejkrásnější je, když si člověk jde zaběhat sám nebo vyrazíme s Martinem. Závody jsou už něco, co mě baví méně. Ale potřebuju je kvůli motivaci, zlepšování se. Nutí mě to víc, než kdyby to bylo vždycky jen na mně.

A jak jste se od „obyčejných“ tras posunuli k B7? Proč vás to vůbec napadlo?

Miroslav: Já si přesně vybavuju tu situaci, kdy jsme na nějaké dovolené běželi terénem, zaběhli jsme do rokle, nahoru a dolů a Martin povídá, že zná nějakého blázna, co se chystá na přeběh Islandu bez podpory, načež jsme zabředli do diskuze o extrémnějších podnicích a to zahrnovalo i Beskydskou sedmičku. A já navrhl Martinovi, že bychom to mohli zkusit. Jeho první reakce byla: „Ty jsi úplný blázen! Ani náhodou! To je moc!“ Jenže pak jsme asi před rokem začali trénovat. Na zimní dovolené jsme běhali po sjezdovce nahoru a dolů a rozhodli se, že do toho přeci jen půjdeme.

Ráno na vrcholu Lysé horyRáno na vrcholu Lysé hory

Martin: Za normálních okolností by bylo třeba, abychom měli daleko více natrénováno, více odzávoděno. Myslím si, že B7 opravdu běží asi tak prvních dvě stě běžců, ostatní do kopců šetří síly a jdou. Ale jinak mám pocit, že běh je také zajímavý tím, jak rychle v něm člověk dosahuje zlepšení, jak se rychle posouvá kupředu. Tělo ti prostě dovolí dát i daleko větší prasečiny, než je nějaký plochý městský maraton.

I po Beskydské sedmičce si myslíte, že se můžete posouvat ještě někam dál?

Miroslav: Já myslím, že všichni máme v běhání rezervy daleko větší, než si myslíme. Někdo si třeba řekne, že deset kilometrů v životě neuběhne, ale když to zkusí, tak to překvapivě jde. No a pak se dostane k půlmaratonu, maratonu… A následuje Beskydská sedmička. Je to šílené, ale když už si stoupneš na start té tratě, tak to prostě dáš. Už tě nic nezastaví. Časový limit je velkorysý. Jasně, že byly různé krize, ale v cíli koukáš, že to jde. Navíc se závod běží ve dvojici, což je taky dost motivující. Člověk nechce toho druhého nechat ve štychu, takže vlastně i trénuje kvůli němu.

Rozhovor s Martinem a Mirkem jste si mohli přečíst v prvním letošním čísle časopisu Svět outdooru. Kromě tohoto povídání si můžete přečíst rozhovory i s dalšími zajímavými osobnostmi jako jsou Anna Kuchařová (highline), Marek Holeček(horolezec) nebo Tomáš Petreček (horolezec, extrémní vytrvalec). Dále bylo první číslo věnováno vrcholům, které svoji výškou přesahují hranici 6000 metrů. Očekávejte tedy velkou porci informací s tím spojenou (trénink, výbava atd.), celý časopis Svět outdooru si můžete stáhnout zde.

A ladili jste tedy formu na závod společně?

Martin: Trénovali jsme každý sám. Jen čas od času jsme si dali společný výběh, abychom zjistili, jak na tom ten druhý je. A sladili se i psychicky. Pro mě třeba není dobré běžet za Mírou jako druhý, mám pak pocit, že mi utíká, zachvacuje mě panika. Naopak Míra klusající za mnou je se situací psychicky smířený a nemá problém mě uviset. Takže když to není vyloženě na krev, tak to takhle mezi námi funguje dobře. Na druhou stranu v Beskydech se ukázalo, že tento přístup má taky svoje limity.

Občerstvovačka v ČeladnéObčerstvovačka v Čeladné

Cesta z vrcholu SmrkuCesta z vrcholu Smrku

Noční had čelovek na Lysé hořeNoční had čelovek na Lysé hoře

 

 

 

 

 

 

S čím jste na B7 vlastně šli?

Miroslav: Náš prvořadý cíl byl vůbec zvládnout B7, další level byl dát ji do 24 hodin. Po 14 hodinách se ukázalo, že máme dobré tempo, lepší než jsme čekali, takže do 24 hodin bychom měli být bez problémů v cíli. Dokonce to vypadalo, že to dáme pod 20 hodin. A to byl ten moment, kdy se Martinovi rozsvítily oči, v hlavě něco přeskočilo a hnal mě, že to prostě pod těch 20 hodin musíme dát.

To zní jako dramatická zápletka. Co se přesně stalo?

Miroslav: Já měl zrovna nějaký výkonnostní propad a Martin najednou chtěl, abych dřel ještě víc. Takže tam mi vlastně začalo poprvé vadit, že běží první. Zvykl si totiž, že jako druhý ho vždycky nějak dotáhnu, ale já už vážně nemohl. Byl jsem prostě v háji. „Makej, dělej!“ bylo jediné, co pro mě měl. Tak jsem si šlehnul ibalgin a energetický gel, i když jsme původně plánovali, že to dáme jen na běžné stravě, protože na jiných závodech nám z těch gelů bylo opravdu zle. Martin byl ale tak naštvaný, že jsem prostě musel. To mě nakoplo, dostal jsem se do čela a naopak já vedl Martina. Najednou mu už nevadilo, že běží jako druhý. A paradoxně to byl náš nejrychlejší úsek. Měli jsme pocit, že v sobě máme moře energie, které jsme jen nedokázali využít. Po sedmdesáti kilometrech jsme opravdu běželi, začali opravdu makat. A Martina jsem donutil jíst ty gely taky!

Takže nakonec Martin v roli hlavního motivátora?

Martin: No, nejzajímavější byl na naší B7 ten závěr. Já vlastně neměl během celého závodu žádnou krizi. Až na tom posledním kopci nad Frendštátem, na Velkém Javorníku, se ukázalo, že to ještě není on, ten poslední kopec, že tam ještě nějaký vrchol před ním je. A já pomalu ale jistě kolaboval. Ještě jsem se doplížil nahoru, tam jsem se omotal kolem sloupku u ohrady a zavřel oči. Šest kilometrů před cílem! Říkal jsem si, že z tohohle místa už asi nevstanu. No nakonec jsem se sebral a dorazili jsme tu štreku v plážovém tempu. Trvalo to asi hodinu. To snad bylo od dob mého veslování poprvé, kdy jsem si šáhnul až na samé dno. Kdybych tam byl sám, asi bych si tam regulérně ustlal a šel spát.

Borci v Ostravici si dávají šlofikaBorci v Ostravici si dávají šlofika

Miroslav: Na konci vypadal Martin úplně nejhůř, co jsem ho kdy viděl. A to se známe opravdu dlouho. Když jsem se otočil, Martin tam jen bezvládně ležel. To mi zatrnulo, protože jsme navzájem slíbili manželkám, že na sebe dáme pozor.

Takže i po těch společně proběhaných rocích se dokážete vzájemně překvapit? Není tedy jedno, jestli běžíte s někým známým, nebo ne?

Martin: Po téhle zkušenosti si nedokážu představit, že bych takový závod běžel s někým, koho dobře neznám. S Mírou se známe spoustu let a něco už jsme spolu naběhali, viděli jsme se při různých stupních únavy, víme – alespoň přibližně, co od toho druhého očekávat.

Tým Peklo v hlavě je v ciliTým Peklo v hlavě je v cili

Máte nějaký fígl na takové závody? Bylo to poprvé, ale třeba jste na něco přišli…

Miroslav: V párových závodech je podle mne extrémně důležité, aby se ty dva dobře znali a aby spolu správně komunikovali. My se známe spoustu let, a stejně jsme se dostali do krize. Já byl naštvanej, Martin zjistil, že může běžet i jako druhý. Člověk se zase pár věcí naučí o sobě i o tom druhém.

Co se vám osvědčilo z vybavení, na co spoléháte?

Martin: Oba jsme měli batohy Raidlight, které jsme si nechali poslat z Německa. Výběr se hodně osvědčil. V podstatě vůbec nedřel ani na takhle dlouhé trati. Ideální velikost, vešlo se do něj všechno, co jsem na cestu potřeboval. Mít špatný batoh na takovém závodě by bylo asi strašně limitující.

Miroslav: Měl jsem o trochu větší model než Martin a jediné co bych si přál mít na něm o trochu lepší, je systém odvětrávání zad.

Co boty? O ty se běžci zajímají nejvíce.

Martin: B7 jsem běžel v Salomon SpeedCross. Pod patou mají spoustu materiálu, ale bohužel mě příšerně bolely přední části chodidel, protože tam naopak je ta podrážka docela tenká. Takže příště na takto dlouhý závod radši něco s tvrdší podrážkou.

Martin Veselovský při tréninkuMartin Veselovský při tréninku

Miroslav: Z předchozího závodu na 74 kilometrů jsem měl špatnou zkušenost s příliš úzkými běžeckými botami, tak jsem těsně před B7 udělal věc, která se prý nemá – koupil si nové boty a bez jakéhokoli prošlapávání běžel v Beskydech v nich. Dopadlo to výborně. Dnes už je asi technologie výroby bot na takové úrovni, že si to člověk klidně může dovolit. Když je prostě bota pohodlná na první pokus, pravděpodobně jí to vydrží i při závodech.

Martin: Je důležité si uvědomit, co v těch Beskydech budeme dělat konkrétně my. Nepřesvištíme je jako párek bujarých kamzíků, takže váhu obuvi moc řešit nemusíme. Pro nás byl důležitý komfort, abychom v té botě a v daném terénu vydrželi 20 hodin.

Miroslav: Taky jsme k plné spokojenosti používali hůlky od Black Diamond. S flick lockem, takže žádné šroubování a dařilo se nám s nimi dobře manipulovat i za běhu. A čtvrtá nejdůležitější věc na B7 je čelovka. Když v takovém terénu nic nevidíš, je to opravdu špatné. My měli od Petzla Tikku 2 XP.

Popularita běhu prý neustále roste. Můžete to potvrdit i třeba na základě svých zkušeností ze zaměstnání?

Martin: No, u politiků to moc vidět není. Pamatuji se, že když ministr zemědělství Fuksa nastupoval do funkce, tak říkal, že dříve běhal maratony, ale že s takovým povoláním se už prostě sportovat nedá.

Miroslav Čepický v čepiciMiroslav Čepický v čepici

Miroslav: Mobilní telefony vycházejí trendu vstříc, lze do nich stáhnout nejrůznější aplikace, měřit si spoustu parametrů. Mně se na jednu stranu vlastně nelíbí, že až tolik lidí běhá, na stranu druhou se ale domnívám, že dopad tohoto trendu na společnost je veskrze pozitivní. Moje zkušenost s běžci je taková, že jsou to vesměs pozitivní lidé, kteří si pomáhají, sdílejí svoje zážitky, jsou férovější. Tedy alespoň ti vytrvalostní běžci, s těmi mám nejvíce zkušeností. Takže je vlastně dobře, že se běh tak šíří a běhá tolik lidí.


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku