ZÁVODY

Jak jsem si doběhla pro tvarůžek - dojmy účastnice z Ultramaratonu Borák

Jak jsem si doběhla pro tvarůžek - dojmy účastnice z Ultramaratonu Borák

Dlouhá léta jsem měla Olomoucké tvarůžky spojené s příhodou ze střední školy, kdy došlo k poněkud ostřejší výměně názorů mezi spolužáky potom, co si jeden přinesl zmíněnou pochoutku k svačině. Od minulé soboty se to změnilo, a já mám nyní Olomoucké (Loštické) tvarůžky spojené s docela jiným zážitkem.



Když vyhledávám, na jaký závod se vydat, vybírám si podle jeho délky, což je od té doby, co se specializuji na maratón, dost omezující podmínka. Na druhou stranu takové hledání probíhá velice rychle, protože závodů na 42km a 195m u nás stále ještě není příliš mnoho. Nedávno jsem však zjistila, že kromě výše uvedené vzdálenosti lze běžet maratón i na tratích jiné délky. Konkrétně to jsou ty, které mají v názvu také maratón, ovšem s předponou „ultra“. Díky tomuto novému poznatku se stalo, že mi Loštický maratón, skrytý pod závodem Ultramaratón Borák, tentokrát neunikl. Obec Loštice se nachází poblíž Šumperka, což není z Prahy zrovna blízko, a ani cesta se dvěma přestupy není úplně jednoduchá, zvlášť, když se dočtete v jízdním řádu, že na přestup z vlaku na autobus máte pouhé čtyři minuty.

Běžné závody, tedy takové, které nejsou vyprodané stejně rychle jako rockové koncerty, si plánuji nejvýš dva týdny dopředu podle momentální formy, dalších povinností, a také podle počasí. Jestli mi něco při závodech hodně vadí, tak je to studený vítr, proto jsem zatahující se oblohu a ohýbající se větve vzrostlých stromů sledovala s obavami, které rostly přímo úměrně klesající teplotě a zesilujícím vzdušným proudům. K tomu přistupovaly vzpomínky na závody na Severní Moravě, z nichž jsem si dobře pamatovala, že se nemůžu obléknout jako když jdu běhat do Stromovky nebo do Hostivaře.

Překvapení související s tímto závodem však byla vesměs příjemná. Osobák ze Zábřehu na Moravě do Moravičan měl sice klasické desetiminutové zpoždění, ale řidič autobusu do Loštic na nás počkal. Pokud nechtěl jet s prázdným autobusem, tak mu ani nic jiného nezbylo, protože kromě těch, kteří přestoupili z vlaku, neměl jiné cestující. V Lošticích na náměstí jsem pod stále zamračenou oblohou vytáhla mapku s podrobným popisem cesty ke startu, kterou jsem si vytiskla s propozicemi. Bylo to jednoduché – kolem pošty a pak rovně kolem sídliště až k lávce přes potok k rybářskému areálu. Maratón startoval v jedenáct hodin, takže maratónci mohli tři hodiny sledovat závod svých ještě vytrvalejších a trénovanějších kolegů, kteří absolvovali mistrovství republiky v ultratrailu. Délka maratónu je už víc než sto let pořád stejná, délka ultra byla v tomto případě 85km. Závodilo se na 14km dlouhém okruhu, což přispívalo k dobré atmosféře závodu. Protože bych pozdějším spojením už nestihla start, musela jsem vyjíždět z Prahy v pět hodin, tak jsem využila pohodlí převlékárny v klubovně rybářského sdružení i k odpočinku.

K vlastnímu závodu jsem nastoupila se základním předsevzetím – běžet první polovinu pomalu. Nevěděla jsem nic o převýšení – nevím, jestli taková informace v propozicích nebyla, nebo jsem ji nenašla, v každém případě jsem k závodu, který nese v názvu slovo „trail“ přistupovala s respektem. První polovina trati byla, aspoň z mého pohledu specialistky na terénní maratóny, jen mírně zvlněná. Dlouhé a náročné stoupání následovaném stejně dlouhým, nepříjemným seběhem, se celé vešlo do druhé části trati, za občerstvovací stanicí. Na okruhu bylo velmi příjemné, že jednak vedl asi z devadesáti procent terénem, který byl rozmanitý – zpevněné cesty, měkké lesní cesty, tráva, a za druhé se často měnila krajina. Trať vedla kolem rybníka, vesnicemi, mezi poli a nejvíc lesem. Cestou byla také krásná vyhlídka na hrad Bouzov. Když jsme se po závodě bavili s běžci, tak jsme se shodli, že nejtěžší nebyly terénní vlny, ale jedna úplně malá zídka z kamenů na hrázi rybníka, přesněji dvě zídky, které se musely seběhnout a vyběhnout (přesněji slézt a vylézt) v každém okruhu. Další zajímavost spočívala v tom, že maratón a ultramaratón se běžely v protisměru, navíc trať ultra byla v jednom místě trochu odlišná. To mělo nevýhodu, pokud se protiběžci potkali na některé úzké pěšině, že se museli vyhýbat do vysoké trávy, někteří byli také dezorientovaní a trať si omylem prodloužili, (jeden maratónec o deset kilometrů).

 

Eliška Kubičková na tratiEliška Kubičková na trati

 

Já jsem běžela první kolo v souladu s předsevzetím takovým tempem, aby se mi běželo dobře. Když mě však ke konci prvního okruhu předběhlo několik lidí, napadlo mě, jestli jsem to s tím pomalým tempem trochu nepřehnala. S kolegou jsme pak diskutovali, jak je možné, že nás předběhli borci už o kolo, když je tak dlouhé. Navíc neběželi nijak rychle. Situace se vysvětlila, když jsem se dala do řeči s mladou dívkou, s níž jsem běžela společně přibližně tři poslední kilometry prvního kola. Patřila ke skupině lidí, kteří si vybrali trať na jeden okruh. Ve druhém kole se mi už neběželo tak dobře, navíc mě na asfaltu přepadla tak silná bolest achilovky, že jsem si nebyla jistá, jestli uběhnu ještě přes dvacet kilometrů. O to víc jsem byla překvapená, když jsem měla o dvě minuty lepší čas než v prvním kole. Přičetla jsem to tomu, že jsem už měla větší jistotu, kudy běžet. Nedá se říct, že by trať byla špatně značená, ale přece jen mohly být ukazatele na stromech častější. V některém místě jsem poznala, kudy vede trať, jen podle ušlapané trávy. Kdo běžel maratón v terénu nebo na silnici, ví, že je to
dost osamělá záležitost, takže jsme kolikrát vyhlíželi ultramaratónce v protisměru, abychom si ověřili, že jsme neztratili cestu.

Každý závod jednou skončí, takže přišlo i třetí kolo a potom poslední tři kilometry, kdy se mi podařilo předběhnout závodnici, která se narodila v roce, kdy jsem nastoupila na vysokou školu. V cíli jsem byla nakonec dřív o pět minut, a abych si vedení udržela, musela jsem si, lidově řečeno, opravdu máknout. Zvlášť na úseku na trávě, což je pro mě těžký povrch, který mě vždycky stojí hodně sil. Počasí bylo po celou dobu závodu konzistentní – zataženo s větrem, místy studeným a nepříjemným. V době, kdy jsem dobíhala do cíle, což bylo po půl čtvrté, drobně pršelo. I když jsem se v závodě zahřála, byla mi po doběhu zima. Ocenila jsem proto rychlé vyhlášení výsledků, možnost osprchování v ubytovně a teplý oběd, který jsem si tentokrát nemusela odřeknout, protože byla i vegánská varianta. Bylo znát, že akci pořádají zkušení – Dan Orálek s tatínkem Václavem Orálkem.

Na startu jsem si myslela, že bude velká konkurence, až po závodě jsem zjistila, že maratón běžely jen tři ženy. Ostatní běžely buď ultra nebo jedno kolo. Díky tomu i čas těsně nad 4:40 stačil na druhé místo za o rovných dvacet let mladší Veronikou Svobodovou. Další překvapení byl vůbec největší pohár, jaký jsem kdy vyhrála. Součástí startovního balíčku byly kromě trička a některých praktických věcí i malé Olomoucké tvarůžky. Vítězové dostali navíc velké tvarůžky ve tvaru čtyřlístku. I když ještě někteří po závodě setrvali, mě čekala daleká cesta. Muzeum Olomouckých tvarůžků v Lošticích jsem už navštívit nestihla, ale na vyhraných tvarůžkách jsem si pochutnávala ještě dva dny.

Autor: Eliška Kubičková

Výsledky:

Muži ultramaraton MČR

1. Daniel Orálek

2. Ondřej Velička

3. Pavel Sedlák

Ženy ultramaraton MČR

1. Tereza Gecová

2. Lenka Horáková

3. Markéta Gruberová

Muži maraton

1. Vladislav Netopil

2. Jiří Hýbl

3. Roman Tománek

Ženy maraton

1. Veronika Svobodová

2. Eliška Anna Kubičková

3. Kateřina Dutszáková

Muži 14,3 km

1. Filip Rampla

2. Petr Geisler

3. Tomáš Hampl

Ženy 14,3 km

1. Michaela Kopecká

2. Petra Krejsová

3. Martina Dřímalová

 

Kompletní výsledky zde


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku