REPORTÁŽ ZÁVODY

Jak jsem vyhrál Čertovskej ultratrail 2018 - osobní zkušenost běžce Štěpána Dvořáka

Jak jsem vyhrál Čertovskej ultratrail 2018 - osobní zkušenost běžce Štěpána Dvořáka

V sobotu 9. června se v Hamru na Jezeře uskutečnil 2. ročník Čertovského ultratrailu, závod na 66,6 km s převýšením 1800 m v oblasti Kokořínsko - Máchova kraje, kterého se zúčastnil a vyhrál výborný vytrvalec Štěpán Dvořák. Jeho dojmy si můžete přečíst v následujícím článku.



Hned následující den po doběhnutí rekordních 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ se mi ozvala Radka Ouhrabkova, jako pořadatel závodu Čertovskej ultratrail, který měří 66,6 km. Závod mě zaujal, proto jsem si zařídil na daný termín volno. Jenže jak se závod blížil, nastaly komplikace. 3 dny před startem jsem si při plavání s ploutvemi v přehradě natáhl stehenní sval v levé noze a 2 dny před startem jsem dostal kašel a rýmu. Nechtěl jsem ale přijít o závod v naprosto novém prostředí, a tak jsem v pátek hned po práci vyrazil autem 320 km po dálnici přes Prahu do obce Hamr na Jezeře, který leží kousek od Ještědu.


 

Trasa závoduTrasa závodu

Na tratiNa trati

Nejlepší mužiNejlepší muži

 

 

 

 

 

 

 

Podívejte se na další fotografie k článku...

 


Ráno nezačalo zrovna nejlépe

Dojel jsem až v noci, takže jsem se zaregistroval, chvíli sledoval předzávodní pořadatelský chaos a po 23. hodině šel spát. Ráno nezačalo zrovna nejlépe, protože se mi při smrkání spustila krev z nosu a hned jsem měl o starost navíc. S jídlem jsem se rozhodl trochu experimentovat, a jen si dal 4 dávky Many. V závodním oblečení a připravenou běžeckou vestou jsem došel k autobusu a vyrazili jsme k hradu Houska. Cestu jsem skoro celou prospal a ještě při pěším přesunu k hradu jsem hlasitě zíval. Na nádvoří jsem si nabral vodu lahví a pořádně se napil. Proběhl závěrečný popis trati, focení čertovské části závodníků a o půl deváté jsme všichni hromadně vystartovali na 66,6 km dlouhou trasu zpátky do Hamru na Jezeře.

Jedná se o terénní ultratrail na 66,6 km a závod na 33,3 km, který vede nádhernou krajinou Kokořínska a Máchova kraje. Více informací o závodu Čertovskej ultratrail najdete v termínovce.


Asi na 17. km jsem měl první krizi

Hned od začátku mě dost výrazně začal tahat onen natažený sval v levém stehnu. Na prvních kilometrech se přední část závodního pole roztrhala, ale na těžkých lesních cestičkách v okolí Vrátenské hory jsme se opět seběhli. Ve čtveřici jsme pokračovali přes Nosálov okolo Bezdědic po Máchově cestě směrem k Bezdězu. Asi na 17. km jsem měl první krizi, kdy mě natažený sval začal strašně bolet. Bolest jsem se tedy snažil nevnímat a pokračoval. U hlavní silnice se naše skupinka bohužel roztrhala, protože polovina z nás běžela v kategorii Čerti, takže měli mírně odlišnou a o fous kratší trať. Znovu jsme se potkali až při cestě k hradu Bezděz, kde oni už sbíhali dolů. Výběh na kopec Bezděz byla zároveň měřená sprinterská prémie, kterou jsem zvládl jako 4. nejrychlejší. Z vrcholu byly nádherné výhledy do okolí, kterých si bohužel nešlo v zápalu boje moc užívat.

Při cestě dolů jsem se dostal do vedoucí pozice

Při cestě dolů jsem se pořádně napil a doplnil pití. Natáhl jsem krok a na několika kilometrech předběhl oba závodníky, až jsem se dostal do vedoucí pozice. Následovaly nepříjemné lesní cesty plné písku, kde se dalo běžet jen po okrajích. Když jsem začal stoupat k vrcholu Malá Buková, opět mi po vysmrkání začala téct z nosu krev. Než jsem si toho všiml, už jsem měl fleky na kalhotách. Naštěstí jsem měl papírové kapesníky, kterými jsem nos ucpal. Lesními cestičkami jsem pokračoval v nepříjemné výhni až ke Skelné Huti, kde byla 2. občerstvovačka. Tou dobou už jsem měl za sebou 36 km za 3 hodiny a 12 minut, což mi osobně přijde na 2. občerstvovačku strašně pozdě. Pro jistotu jsem si sebou vzal 2 půllitrové láhve na pití a i tak už jsem je měl obě vypité. Běžet jen s jednou, tak bych to sem v tom vedru asi nedal. Že jsou letos opravdu pekelné podmínky, se dozvídám i od organizátorů, kteří mi oznámili, že pro jednoho závodníka už letěl vrtulník.

To se změnilo za občerstvovačkou, kde se trať opět začala vlnit, a já se tak probojovával od závodníka k závodníkovi. Mezitím se obloha začala mračit, takže sice slunce tolik napálilo, ale zato se udělalo nepříjemně dusno. Ačkoli výběhy do kopců jsem stále zvládal, musel jsem dávat pozor, protože mě do levého vnitřního stehna začala chytat křeč. Když jsem tedy stoupal ke zřícenině hradu Stohánek, byl jsem rád, že okolo vytesaných schodů ve skále bylo zábradlí, po kterém jsem mohl nahoru vylézt. Cesta zpět byla ještě zajímavější, protože dolů jsem se dostával tak, že jsem se rukama rozepřel o skálu a zábradlí a spouštěl se postupně dolů.

Na posledním kilometru jsem se příjemně zchladil díky silné bouřce s přívalovým deštěm

Proběhl jsem okolo poslední občerstvovačky a za příchodu obří bouřky stoupal k poslední kontrole u zříceniny hradu Děvín. Tento poslední úsek byl psychicky dost náročný, protože jsem se každou chvíli otáčel, jestli mě nedohání nějaký závodník z mé kategorie. Nebyl jsem totiž ve stavu, že bych poslední kilometry s někým závodil. Levou nohou jsem normálně došlapoval přes patu, ale pravá mně to kvůli bolesti nedovolovala, takže jsem s ní běžel přes špičku. Když jsem probíhal kolem Hamerského jezera, přišla silná bouřka s přívalovým deštěm. Na posledním kilometru jsem se tedy konečně příjemně zchladil i umyl.

Do cíle v obci Hamr na Jezeře jsem doběhl na 1. absolutním místě

Do cíle v obci Hamr na Jezeře jsem doběhl na 1. absolutním místě v čase 7 hodin 16 minut a 18 vteřin. Všichni se mačkali v party stanu a já si užíval osvěžujícího deště. Rozhodl jsem počkat na druhého závodníka, takže jsem se přes půl hodiny chladil v dešti a představoval si, jak se asi ostatním v tom slejváku běží. Náskok jsem měl opravdu velký, takže jsem se poslední úsek stresoval úplně zbytečně. Spokojeně jsem pak odešel na pokoj, dal si sprchu a v posteli čekal, než déšť trochu zeslábne. Pak jsem šel opět ven a povídal si s ostatními závodníky. Vyhlášení probíhalo tak, že se vyhlašovali závodníci v pořadí, jak přibíhali, protože kvůli bouřce nešla několik hodin elektřina. Protože jsem se autem nechtěl vracet v noci, přespal jsem tu i do dalšího dne. I když jsem byl ráno totálně rozmlácený, šel jsem se na hodinu vyklusat kolem Hamerského jezera. Dopoledne jsem si ještě popovídal s pořadateli a pak vyrazil zpátky domů, abych navečer stihl dojet do práce na kole.

Ačkoli jsem v průběhu závodu nebyl úplně v nejlepším stavu, na vítězství to bohatě stačilo

Ačkoli jsem před startem a vlastně i v průběhu závodu nebyl úplně v nejlepším stavu, na vítězství to bohatě stačilo. Pravděpodobně asi vysoké teploty kolem 30 stupňů ostatní závodníky značně zpomalily. Obvykle totiž s některými z nich běhám na podobné úrovni. Mana místo jídla se mi docela osvědčila, protože během celého závodu jsem snědl už jen dva gely a jeden cukr, jinak jsem jenom pil. Ani zažívání nehlásilo žádné problémy, protože vše jsem odnesl až do cíle. Trať, při které jsem zdolal převýšení kolem 1800 m, byla docela zrádná, protože kromě několika dlouhých rovinatých úseků a pár kopečků se zde nacházelo hodně nepříjemných písčitých cest, po kterých skoro nešlo běžet, ale hlavně dva naprosto brutální kopce, které dokázaly pěkně zavařit ať už při výběhu nahoru nebo následně dolů. Poučení pro příště pro mě zůstává stále stejné. Prostě se před závodem šetřit, což mi nějak nejde. Takže jsem po závodě opět skončil zničený víc než kdy jindy.

Úvodní foto: Ema Pellarová a Jan Pražák


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku