REPORTÁŽ ZÁVODY

Osobní zkušenost z Transalpine Runu - jak se běží 7 denní etapový závod napříč Alpami?

Osobní zkušenost z Transalpine Runu - jak se běží 7 denní etapový závod napříč Alpami?

Lucka a Michal si díky Světu běhu mohli zaběhnout prestižní a velmi náročný etapový závod napříč Alpami, který vede z Německa přes Rakousko až do Itálie. Ano, jedná se o GORE-TEX Transalpine Run. Jak se jim běželo? Přečtěte si jejich osobní zkušenosti a dojmy ze závodu.



Nebojte se na první pohled nereálných výzev!

Ten nápad samozřejmě nepřišel z mé hlavy. Ta jen nadšeně kývla, jakože proč ne. Jít běhat na celý týden do Alp? To zní jako ideální dovolená! Tuhle část příběhu už znáte.

Vážnost situace začala dosahovat alpských výšin v sobotu 1.9., kdy jsme dorazili do Garmish-Partenkirchenu na oficiální zahájení a převzetí našich startovních balíčků.
Pořadatelé měli připravené vše k maximálnímu komfortu běžců, a to platilo po celou dobu závodu. I tato dokonalá organizace, jak v zázemích 3 evropských zemích, tak na trati ukazovala, že se účastníme závodu světové prestiže.
Se šťastným číslem 291 jsme se pak na druhý den v 9 hodin postavili do hloučku téměř 800 závodníků z celého světa, v naší kategorii mix skupiny do 40 let jsme pak soutěžili s 49 týmy.
Atmosféra na startu se těžko přenáší na tyto stránky. Pro mě osobně to byl úplně první zážitek z tak velkého mezinárodního závodu a já se cítila jako Alenka v běžecké říši divů.  Nervozitu střídalo nadšení a adrenalin stoupal s blížícím se startem.

TIP: Přečtěte si také Jak jsme trénovali na Transalpine Run, jeden z nejnáročnějších etapových závodů v Alpách.

Moje největší obava nebyla, že bychom snad nezvládli doběhnout, ale následná regenerace. Zátěž sedmidenního závodění je pro tělo obrovská a těžko se na podobný typ námahy připravuje. Hlavou se mi střídaly hrůzné představy, že se ráno prostě na nohy nepostavím a první DNF bude na světě.

No a pak jsme vyběhli a běhali dalších 7 dní. Tím by se dal v podstatě celý článek uzavřít. Popsat všechny zážitky, které jsme během této doby zažili, by vydalo na vydání snad celého časopisu, takže se pokusím jen krátce shrnout tzv. hightligty jednotlivých etap.


Michal s Luckou na traseMichal s Luckou na trase

Na fyziuNa fyziu

Výhledy TARVýhledy TAR

 

Prohlédněte si i další fotografie k článku...


1. Etapa: Garmish-Partenkirchen – Nassereith – 44 km/2378 m+

První den byl asi zážitkově nejsilnější. Po 7 km jsme se dostali konečně do hor a celou trat se před námi otevíraly úžasné scenérie horské přírody. Osobně jsem byla velmi překvapená, že se nám běží tak dobře. I když jsem si nevzala běžecké hůlky, které se později staly moji neodlučitelnou součástí vybavení, kopce jsme zdolávali obstojně, a i technickými seběhy, na které nejsem vůbec trénovaná, jsme hravě zvládli. Co mě dále fascinovalo, byla úžasná podpora jak lidmi z týmu, tak náhodných kolemjdoucích. Je to i jedna z věcí, kterou na běhání a sportu obecně miluju. V běžném životě se velmi málo setkáváme s uznáním, podporou a vzdáním úcty. A tady toho bylo najednou tolik. Pro ostatní jsme byli hrdinové a přesně tak jsem se i cítila, když jsme po 7 hodinách protínali pomyslnou cílovou pásku.

2. Etapa: Nassereith – Imst – 28 km/1691 m+

Nejkratší a ve finále také nejrychlejší etapa, kde jsme se krátce nakoukli do hor a vyběhli si do výšky nad 2000 m. První etapu jsme si soukromě pojmenovali jako „skotskou“ (dle hoven od skotu, po kterých jsme prakticky celou dobu běželi). Ta dnešní si vysloužila pojmenování „trailová“. Od startu až do cíle, jen krásné lesní cestičky, měkoučký mech, kořeny a jehličí. Na trase nás čekal jen jeden kopec ke zdolání, takže za 3 a půl hodiny už jsme zase sbíhali do cílového městečka, malebného Imstu.

Transalpine Run Transalpine Run

3. Etapa: Imst – Manderfen – 51 km/3153 m+

Tzv. královská etapa celého závodu, nejdelší a také výškově nejnáročnější, nám přinesla nemilé zjištění hned na úvod. Oficiální start byl posunut na 6.30 ráno, což se zmínilo jen na brífingu předchozího večera, kterého jsme se bohužel neúčastnili. Před 7 ranní nás tak na stratu překvapilo již zcela prázdné prostranství a nevlídní organizátoři, kteří nás i přes značnou nevůli na start nakonec přece jen pustili. Ulevilo se nám, že můžeme dál pokračovat, ale samotné nás opustila závodní nálada a to se pak promítlo i do celkového času téměř 9,5 hod. Pokud ale pominu tuto drobnou epizodku, tak byla trať úžasná. Prakticky celou dobu jsme běželi po vysokohorských pěšinách mezi pasoucím se skotem a slunečné počasí přidávalo na běžecké pohodě. Délka trati samozřejmě předvídala její náročnost, a ano poslední km už opravdu bolely. V cíli jsme se pak každý den snažili zmírnit následky poctivým protahováním, regeneračními nápoji a cvičení na rollerech. Jakožto chronický flákač závěrečného stretchingu, jsem si až zde naplno uvědomila jeho přínos. Jako zasloužená třešnička byla pak společná večeře, na kterou jsme se vyvezli lanovkou k jezeru Rifflsee.

4. Etapa: Mandarfen – Solden – 28km/2296 m+

Včerejší výhledy z lanovky se další den ukázaly jako přípravka na to, co náš čekalo dnes. K jezeru jsme se měli dostat podruhé tentokrát však po svých a zdolat hned na úvod 700 m+ na 3 km. Zpětně hodnoceno byla tato etapa tím nejnáročnější, co jsme zažili, a ukazuje, jak je délka trati relativní, zato výškové metry neúprosné. Stoupaní do téměř 3000 metrů nad mořem k ledovci Gletscherstube bylo nekonečné. Prošli jsme tak první krizí nejen bojem s vlastním tělem, ale i jako závodní partneři. Padali závažné výhružky „Já se na to taky můžu vykašlat.“ „ Tak to prostě skončeme.“ I tohle ale k ultra běhání patří, a pokud to člověk ustojí, tak ho to zase jen posílí. My to ustáli a do cíle vbíhali s bolestivým, ale přece jen úsměvem.

TIP: Přečtěte si také článek Transalpine Run, aneb brutální závod a vrchol skyrunningu

5. Etapa: Solden – St. Leonhard in Passeier – 40 km/2286 m+

Dnes nás čeká „Itoška“. Zároveň jsme pomyslně vběhli do druhé poloviny závodu. Na konec závodu se asi nejvíc těší moje kolena a Michalova stehna. Naše hlavy ale úspěšně bojují s trudomyslností a dá se říct, že si každý další den užíváme a stále se těšíme, co přinesou další etapy. Vyčerpávající stoupaní dnes vystřídá ještě úmornější klesání. Technické sběhy mě trápí. Opatrnost a strach mi nedovolí se bezhlavě spustit dolů, a tak se spíš jen pomalu belhám. Frustruje mě pak hlavně, že veškerý náskok, který získáme na ostatní ve svižném výběhu kopce, ztratím po cestě dolů. Jinak je ale v Itálii „perfetto“. Je krásně vidět, jak mají Alpy v každé zemi nepatrně jiný ráz, ty italské jsou zase trochu jiné.

Jedna finisherskáJedna finisherská

6. Etapa: St. Leonhard in Passeier – Sarnthein – 34 km/2524 m+

Tak dnes si pořadatelé spletli běžecké závody s horolezeckými! Etapa jen s jedním stupáním, zato ale maximálně výživným. A taky druhá krize. Nahoru se nám šlo standardně dobře, ale dolů, škoda slov a psaného projevu. Ovšem nemůžeme se zas tak divit. Člověk musí mít kvalitně natrénováno, a nebo ztratit pud sebezáchovy, aby zvládl běhat dolů v technickém terénu a navíc ještě rychle. Sice jsme se pohybovali v naší výkonnostní skupině, ale i mezi nimi jsme obdivovali lehkost a techniku, s jakou někteří tancovali mezi kameny a bez námahy se nám vzdalují. Oba dva jsme byli na pokraji především psychických sil, protože kilometry dolů vůbec neubíhaly. Když jsme se pak dokutáleli do slunečného Sarntheinu, byla to nepopsatelná úleva. Tohle nás prostě nebavilo.

7. Etapa: Sarenthein – Brixen – 36 km/2118 m+

Poslední etapa. U Michala pokračuje krize z předcházejícího dne, tentokrát se blbá nálada přesunula na pravou patu. Pár prvních kilometrů tak jen nadává. Naštěstí jej brzy trudomyslnost přejde, protože ono mu taky nic jiného nezbývá než to prostě doběhnout. Takže běžíme do kopce, běžíme po rovině, běžíme z kopce. Snad nás žene vidina těch posledních pár kilometrů do úplného konce, snad jsme v sobě vykřesali poslední jiskry elánu do závodění, ale závěrečných 20 km jsou jedněmi z nejkrásnějších, co jsme tu zažili. Sluníčko nám svíti nad hlavou, probíháme přes vysokohorské louky, běží se lehce a bezbolestně. Scenérie jako vystřižené z katalogu nebo instagramu. Předbíháme jednu dvojici za druhou a už náš vítá štrůdl povzbuzovatelů na cílové rovince v Brixenu. Dnes 9. místo, celkově 15. Finisherská medaile, koupání ve fontáně s ostatními finišery a už jen neskutečná pohoda a radost.

Závěrem musíme, a chceme ještě jednou poděkovat časopisu Svět běhu za nezapomenutelnou zkušenost. Naše běhání se posunulo na další úroveň a nemůžeme se dočkat dalších ultra zážitků. Osobně bych se na podobný závod sama nepřihlásila, protože bych se asi nikdy necítila „dostatečně“ připravená. Ale ono se ukázalo, že fyzická zdatnost vytříbená tréninkem je zase jen jednou z podmínek. Psychická odolnost, vůle, chuť vystoupit z komfortní zóny, pokora a předně radost z běhu jsou další neodlučitelné součásti. Jde tomu asi těžko věřit, ale já jsem se opravdu každé ráno třásla zimou na startu s pocitem radosti, že jsem, kde jsem a můžu si jít zaběhat. A tato radost spolu s vděčností a úctou ke svému tělu mě dostala až do cíle, kde už bolest neměla místo.
Takže bych všem chtěla vzkázat, ať se nebojí životních výzev, které na první dobrou vypadají jako nereálné šílenosti. Ať už v oblasti běhání nebo života jako takového.

Podívejte se také na video ze závodu:


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku