ZÁVODY

Chcete být považováni za šílence? Jeďte na KIMM!

Jeden z nejstarších a nejznámějších horských maratonů světa má název Karrimor International Mountain Marathon. Na letošním 32. ročníku startovala mezi 3000 účastníky i nepočetná česká skupinka. Více o náročném závodu ve větrných a deštivých skotských horách se dozvíte v reportáži Evžena Ge.



KIMM, to je dvoudenní Karrimor International Mountain Marathon. Poprvé se konal v roce 1968, takže letos byl již 32. ročník. Pořadatelé zvolili poloostrov Cowal v Argyll ve Skotsku.

V úterý 26. října nakládáme dodávkového Mercedesa a navečer vyrážíme. Střídáme se za volantem a po noční jízdě, klidném trajektu a bezproblémovém vstupu do Británie brzdíme ve čtyři v malém městečku Saffron Walden. Zde bydlí kamarád Martin, u něhož budujeme dočasnou základnu. Postupně se sjíždí zbytek účastníků a v pátek ráno vyrážíme do Skotska na dalších 650 km v plné sestavě. Martin s Oldou a Jirka s Radkem budou startovat v Long Score, Jitka s Blankou v Short Score a Ivana se mnou v Class C. Podpůrnou skupinu tvoří Ivanin manžel Libor a jejich dva kluci.

KIMM se skládá ze dvou rozdílných závodů a celkem šesti kategorií. Závod Score (Long a Short) je vlastně bodovací orienťák. Ve stanoveném časovém limitu se snažíte nasbírat co nejvíc bodů ze zhruba pětadvaceti až třiceti kontrol pro každý den a dorazit v limitu do místa přenocování resp. do cíle. Za pozdní příchod se body odečítají, takže snadno skončíte i s mínusem. Závod Class (E, A, B, C) je "normální" orienťák, ale......

V sobotu ráno odcházíme na start. Na zádech batohy s povinným (a kontrolovaným) vybavením, mj. stan, spacák, jídlo a pití na dva dny, vařič aj., celkem tak 8 - 10 kg. To už máme za sebou večerní prezentaci, kde jsme byli vybaveni zalaminovanými mapami 1:40 000 a příjezd na rozbahněné, perfektně organizované tábořiště s 3000 účastníky.

Po startu dostáváme zalaminovaný seznam našich kontrol. Je jich celkem devět (po kopcích je jich rozmístěno celkem asi 90), z toho pátá má časový limit. Vyrážíme po cestě do kopců a asi po kilometru musíme do terénu. Hodně strmý svah a všudypřítomná voda a rašelina. Po dvou hodinách ještě nemáme "cvaknuto". Konečně první kontrola, je u potoka viditelná na 200 m a míří k ní dost lidí. Navíc je označena kódem, takže není ani možná záměna za jinou. V tom tedy problém nebude. Také na neustálé čvachtání v bahně si člověk zvykne. Horší jsou skryté díry v rašelině, na které zřejmě doplatilo několik kulhajících závodníků. Na holém hřebeni o výšce kolem 600 m.n.m. přichází vítr. Jeho síla je taková, že když se snažím cvaknout druhou kontrolu na vrcholu kopce, ležím najednou metr od ní a musím se doslova plazit nazpět. Ke třetí kontrole postupujeme v rozsáhlém „vlaku“, když tu padne mlha. Viditelnost do 50 m v okamžiku, kdy jediné orientační body byly okolní kopce. Postupujeme podle busoly a naštěstí se mlha za chvíli rozpouští. Naskýtá se fantastický pohled. Na všech možných místech jsou hlídky, které se snaží opět chytit správný směr. I my jsme sešli, protože jsem pominul magnetickou odchylku, která zde činí 4,5°!

Časovou kontrolu dole u jezera máme s rezervou a jdeme dál. Brodění řeky po kolena je spíš příjemné. Víc mokří už být nemůžeme a aspoň smyjeme bahno z řady pádů. Při přelézání jednoho z mnoha plotů potkáváme Martina s Oldou. Taky ještě žijí. Další dvě kontroly nás ženou strmým svahem opět do šestiset metrů. Je neuvěřitelné, kolik vody a bahna se může udržet ve vřesu a rašelině na svahu se sklonem kolem 30°. Kontrola má být pod jižní stěnou, my přicházíme ze severu. Pod námi 50 m hluboká průrva a v ní půlmetrové schody a bahnitý vodopád (tedy bahnopád). Do sestupu se nikomu nechce, ale co naplat, kontrola dole skutečně je. Další postup už je „sranda“, orientačně už nic složitého, pouze bahno nebo svahy, které radši sjíždíme po zadku. Takové drobnosti, jako že šlápnu do louže a zajedu tam do půl pasu, už nás ani nevzrušují.

Nouzové tábořiště je louka, po kotníky bahna. Stavíme stan raději na břehu jezera, kde jsou kameny a voda šplouchá dva metry od nás, ale zato se nebahníme. Večeříme a jdeme spát. V noci přichází "větříček". Spíme ve stanu Gemma Mantrap. Důvodem k jeho zakoupení byla Aconcagua a vichry na ní. Tam to bylo v pohodě, zato tady pod nápory větru stan lehá až na nás. Naštěstí se vždy zvedne. Ráno proměnlivé počasí pokračuje. Zatímco nade mnou je na dvě minuty slunce, nad protilehlou strání jde voda. Jinak se to nedá říci, pásy deště se pohybují nahoru, dolu i do stran.

Startujeme do druhého dne. Krátce po startu dělám vážnou chybu, dostáváme se do polomů a hustníků a ztrácíme hodinu. Krajina se zatím vyprázdnila, ale rozhodujeme se bojovat dál. Opět stoupání do výšky 600 m.n.m. a na hřebeni známý vichr. Jdeme nakloněni tak o 15° do strany, každou chvíli nás náraz větru hodí na zem. Zvláště úder do zad s následným pádem na hubu stojí za to. Ještě, že člověk padá do měkkého bahna. Vodorovným deštěm se probíjíme k časové kontrole, vyšlo to o dvacet minut. Opět jsme na úrovni jezera a znovu stoupáme, tentokrát už „jen“ do čtyřset metrů. Spoléháme na cestičky vydupané před námi a ty nás zavedou do terénu, který jsem podle mapy považoval za zcela neschůdný. Stráň o sklonu asi 30-40° traverzujeme napříč. Uklouznout by znamenalo zastavit se hluboko dole, ale produpané stopy ve vřesu jsou kupodivu bezpečné. Ke kontrole v potoce se brodím docela s chutí. Pak už jen několik kilometrů přes rašeliniště a bahnitý sestup k cíli. Sendviče a čaj s mlékem, starají se o nás pořadatelé i naše podpůrná skupina. Užili si taky svoje, třikrát zapadli na tábořišti a jednou je tahaly dva terénní vozy zapojené za sebou. Organizace je ale super a vše se odbývá s úsměvem.

Ale teď k titulku. Když se jeden z „marshalů“ dozvěděl, že jsme jeli 2500 km z Čech na takovýhle závod a že hned zase pojedeme zpět, prohlásil: "Vy jste snad ještě větší šílenci než my!" Perlička na závěr. Když Ivana prala naše závodní tlusté ponožky, prohlásila asi po patnáctém máchání: "Až z toho poteče voda jen tak špinavá, jako když setřu podlahu v garáži, tak toho nechám!" Počkala si ještě asi dalších deset.

Technické drobnosti pro představu. Závod Class - horský dvoudenní orientační maraton s povinným nouzovým přenocováním a povinným vybavením je určený pro dvojice s velkou zkušeností s pohybem v horském terénu. Závodí se v kategoriích E, A, B, C. Vzdušná vzdálenost je 70, 60, 50, a 40 km, my jsme z ideálních 40 km ušli zhruba 65 km (a to jsme šli po dost optimální trase, ten polom nás zdržel časově). Čisté převýšení naší trati 2200 m, ve skutečnosti opět nutno počítat tak o polovinu víc. Vybavení je možné pojmout buď jako "závodní", elasťáky, lehoučký spacák, ap. Pohyb je rychlejší (jde i běhat), ovšem při zhoršeném počasí pak řada lidí vzdává (letos v naší kategorii asi 40%). Nebo Gore-tex a teplý spacák jako my, ovšem pak do kopců člověk trpí. Závod se koná každý rok jinde, takže podmínky (terénní i povětrnostní) mohou být příště zcela odlišné. Přes zdržení jsme skončili 178. z celkem 340 startujících dvojic v naší kategorii. Pro případné zájemce - závod je skutečně velmi, velmi tvrdý.

Autor:Evžen Ge

Další informace:
- www.kimm.com
- výsledky
- foto galerie


*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

BĚŽECKÉ ZAJÍMAVOSTI

Hlavní menu

ZAJIMAVE VYBAVENI

● REDAKCE ● REKLAMA ● JAK NAPSAT ČLÁNEK ● PODMÍNKY UŽÍVÁNÍ WEBU

Více obsahu najdete na klasické verzi webu. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.

Nahoru na stránku